Indíci

Proč INDYK,potažmo INDÍCI? Jeden můj splněný sen mít vlastní šeltičku dostal jméno Indiana. Jako společník k německému ovčákovi se na první pohled moc nehodil,ale jeho jméno spojilo oba psy v jednoho (Dyk a Indy = InDyk) a zároveň pojmenovalo nejen naší chovatelskou stanici ale i celou smečku (rodinu). Dny,týdny,měsíce i roky ubíhají a pořád se něco děje.
 

2016

 

2015

Letos se splnil můj třicetiletý sen. Po dlouhém čekání a hledání kde se vzalo tu se vzalo plavé štěně irského vlkodava bylo k mání. Nezaváhala jsem ani okamžik a vyjeli jsme do vlčí nory zamluvit si budoucí přírůstek do smečky. Na první pohled bylo jasné který ze dvou pejsků bude náš. Sám za námi přišel a bylo rozhodnuto,za pár týdnů už jsme nedočkavě vyrazili na stejnou cestu s jasným cílem - zpátky už pojedeme ve třech. Po příjezdu domů se malý obřík tyčil nad všemi "služebně staršími" chlupáči kteří se kolem něj rojili jako včelky. 

2014

30.8. Otevření nového městečka ve Stonařově
Celodenní maraton stál naše psy hodně sil. První vystoupení jsme měli dopoledne a odpoledne další dvě. Pár dešťových kapek jsme přestáli během pauzy a všechna vystoupení jsme pojali spíš jako trénink v cizím prostředí. Nejvytrvalejší byl kupodivu Jimi,pokaždé s radostí předváděl všechny naučené triky jako profesionální cirkusák.

                   
 

7.6. Dětský den v Kostelci
Fotbalové hřiště a krátce střižený trávník,ideální podmínky pro naše vystoupení,je sluníčko mohlo trošku ubrat. Poprvé byl s námi i Jimík. V agility toho ještě moc neumí,ale přidal i pár cirkusových kousků a stal se právoplatným členem celé výpravy.

          
 

2013

10.11. sv.Martin
Rok se s rokem sešel,sv.Martin přijel. Velikou měl družinu,plnou pejsků v kostýmu. Pejsci byli veselí,pro Martina tančili. Všichni měli ladný krok,tak snad zase napřesrok.

    

 

Obyčejný všední den.
Dny plynou jeden za druhým a najednou rána,bez varování a s drtivým dopadem. Všechno je stejné jako předchozí dny a pak konec. Svět se na malou chvilku zastaví,ale srdce čtyřnohého kamaráda už zůstane stát navždy. Těžko se hledá cesta dál a sil na chůzi moc nezbývá.
Riči,můj první papillon,spustil lavinu která přinesla další motýlky do naší chaloupky. Co do úspěchů z agility,ač jich bylo nesčetně,když přijdete o parťáka který je jako váš stín,vždy nablízku a připraven splnit vše o co si řeknete. Odešel příliš brzy a snad se na nás dívá z toho nejúžasnějšího psího nebe.


7.9. Zvolenovice
V malé vísce nedaleko Telče se na jeden víkend v roce schází parta přátel se svými dětmi a vymýšlí pro ně všelicos k pobavení. Letos byl součástí zábavného programu i Klub agility Třešť. Většina přítomných dospěláků byli naši známí a tak jsme si to opravdu užili. 

                    
 

29.6. Dětský den v Rohozné
Letos pro nás v Rohozné připravili lepší terén pro naše vystoupení. Loňský asfalt nahradila tráva. Sice trošku přerostlá pro menší členy naší smečky,ale pořád lepší než běhat po silnici. Diváci se tradičně bavili na náš účet a tak jsme si to všichni užili.

        


29.6. Havíření
Letní odpoledne strávené v Jihlavě bylo víc než úmorné. Vedro jako na sahaře,nikde žádný přístřešek,rozpálená dlažba a před námi vidina tří cca 20min. vystoupení během odpoledne. Pro psy jsme alespoň kousek stínu zajistili slunečníkem. Se svými psy už vystupujeme několik let na různých akcích,ale tohle byla fakt "bojovka".

     

 

12.6. Pohádkový hrad Roštejn
Nedaleko od Třeště v hlubokých lesích,lidským očím ukrytý,tyčí se hrad Roštejn. Před koncem školního roku se v hradu konal zábavný den pro děti školou povinné i pro mrňousy ze školky. Pro jejich pobavení byli přítomni šermíři,draví ptáci,klaun,divadlo a také Třešťský agility klub. Naši psíci nemohli chybět.

     

 

19.5. Jezdecký den v Třešti
Letos koňákům vyšlo počasí na jedničku. Louka byla vyschlá a krásně se po ní běhalo nejen závodícím koním,ale i našim psům s kterými jsme během přestávky bavili diváky. Orin s Kessou nejvíc září při společném vystoupení,dva je zkrátka víc než jeden.

           
 

2012

11.11. sv.Martin
Další rok se chýlí ke svému konci a my se jako mávnutím kouzelného proutku proměnili v "ozbrojené rytíře" a doprovázeli sv.Martina při jeho průjezdu městem.

  


24.7. Trénink v Soběslavi
Závodní sezóna v plném proudu a trochu tréninku v cizím prostředí a na neznámých překážkách se hodí. Pozvali jsme se do Soběslavi ke kamarádce Helče a užili si skvělý výcvikový den.

            


12.7. Letní tábor Řídelov
Přes léto se s ukázkami agility a dogdancingu roztrhl pytel. Na táboře v Řídelově se specializují na soužití dětí s koňmi takže jsme tam s našimi čtyřnožci docela zapadli.

          


7.7. Dětský den v Rohozné
Na oslavě Dne dětí v Rohozné jsme k dobré náladě dětí i dospěláků přispěli i my se svými psíky. Z Třešťského klubu nás jelo hodně,ale naše smečka byla opět nejpočetnější.

        


27.6. Oslava konce školního roku v Brtnici
V Brtnice neslaví jen konec kalendářního roku,ale i toho školního. Děti plnili různé úkoly na několika stanovištích rozmístěných na úpatí místní sjezdovky. Naše ukázka agility a tance se psem posloužila jako oddychová pauza pro nabrání nových sil na plnění dalších záludných úkolů,které si na děti pořadatelé vymysleli.

     


Plamínek Drákula
Pár dní před dovršením 14 narozenin vyhasl plamínek v srsti,očích i srdci našeho čivaváčka. Byl posledním členem smečky který ještě pamatoval Dyka a celou starou smečku. Vždy byl plný ohně a sršel energií. Jako správný "hrabě Drákula" se snažil ovládat všechny kolem sebe ve svůj prospěch,ale ne vždy se mu to podařilo,silnější jedince nakonec začal respektovat na úrovni rovný s rovným. Troufám si říct,že všechny čivavy jsou osobnosti,alespoň ti moji dva kluci byli a o to víc to jednoho dostane,když za tou odhodlaností a hrdostí vidí jen droboučké stvoření věrně se dívající do očí svého páníčka.
Drákulko,najdi tam na druhém břehu Sidíka a drž se ho tak jako tady u nás doma. Určitě si už našel správné teplé místečko někde za kamny a zase si budete společně vyhřívat kožíšky.

 

2011

13.11. sv.Martin
- další rok je pomalu za námi a my se svými chlupáčky doprovodili městem sv.Martina,zasypáváni zlaťáky jsme si užívali chvilky obdivu přihlížejících davů. Na náměstí se odehrála krátká scénka připomínající legendu o sv.Martinovi a po ní začali řinčet meče přítomných rytířů. Krásné tanečnice zaplašily obavy z nebezpečně vyhlížející bitky a scéna byla připravená na taneční rej našich psů. Město pomalu zahalila tma a ohňová show mohla začít. 

        


29.9. Trénink v Jihlavě
Malí šotci Gera a Cheetah vyrazili na zkušenou na cizí překážky o Jihlavy.

    


13.7. Letní tábor Řídelov
Letní tábor v Řídelově je plný nejen dětí,ale i koní. Zjistila jsem,že jich tam mají patnáct. Nás bylo podstatně méně. Pět psovodů a devět psů. Moje psy si zase rozebrali - Verča se trápila s Ričikem a Editě za mnou utíkala Felon. S Orinem jsem v rámci možností odbelhala parkur já a Mirek měl svoji dvojku - Ejmy a Kessi. Kromě naší party běhala i jorkšírka Kaila s paničkou Andreou. Kromě Herýska,který je specialista na tanec se psem,okouzlili svými tanečními variacemi i Bessi s Editou,Verča s Rikem,Mirek s Kessi a já s Orinem. Potlesk a výbuchy smíchu linoucí se z meze plné dětí,několika dospělých dozorců a jednoho briarda,byly neklamným znamením,že jsme nezklamali a závěrečné hlazení našich psů ukončilo celou ukázku.

      


Po roce soužití se smečkou psů začíná Mirek rozeznávat různorodost jejich osobností.
HERY
- věčně meditující,stále s něčím nespokojený,ke mě silně rezervovaný,ale když má náhodou dobrou náladu i velmi milý a přítulný.
ORIN
- věčně rozesmátý klaun rozdávající dobrou náladu na všechny strany. Zvídavá lištička totálně závislá na své paničce a určitě budoucí star na poli agility. Pohled na jeho liščí hlavu odzbrojí úplně každého.

KESSI
- "vlk v rouše baránčím" je příznačné rčení pro tuto rozporuplnou psí slečnu. Tvrdohlavou až paličatou lišku,která je zároveň dost bojácná. Kloubí se v ní povaha lovce i malého strašpytla s malým sebevědomím. Na druhou stranu vše se rychle učící žačka agility. Z její tváře se toho moc vyčíst nedá a tak se nechám překvapit v co vlastně dospěje.

DRÁKULA
- po jednou našem rozhovoru,kdy jsme si ujasnili kdo je kdo už vím,že je to úžasný čivavák protřelý životem v psí smečce,kde má svoje pevné místo. I ve svých třinácti letech dobře stavěný,mírně prošedivělý s velkým srdcem a osudem velkého bojovníka,který je připraven se za smečku poprat s kýmkoliv koho potkáme.

RIČI
- nádherný příklad krásného a ušlechtilého ušáka,který se mění v závislosti na tom zda je na parkuru nebo doma. Na cvičáku generál,který zvládne v plném běhu téměř jakékoli nástrahy parkuru - doma malý ušatý šmoula s klidnou,přítulnou povahou.

EJMY
- malý zázrak přírody,roztomilá holčička,která zvládá nástrahy jak na cvičáku tak i doma jeden den na jedničku a druhý den za pět. Nevyzpytatelná povaha,která se nedá dopředu odhadnout. Úžasný skokan a motovidlo zároveň. Myslím si,že povahově je mi asi nejblíž.

JESSI
- neposlušná,líná tibeťanka. Její roztomilý kukuč odzbrojí asi každého. Škoda,že není čas dělat s ní canisterapii,je pro ni předurčena. Asi se v ní kloubí jakési dva světy. Jeden je doma,líně se povalovat a druhý venku - běhat si podle svého,pokud možno někde něco sežrat a ze zásady neposlouchat.

FELON
- nepatří asi ani mezi psy. Je to malý téměř éterický tvoreček s něžným výrazem fenečky, srdcem se podobá Drákulovi. Na cvičáku dravec,který dokáže nemožné. Doma maličká holčička,která si může dělat co chce.

Jsem rád,že jsem byl přibrán do této vybrané společnosti a doufám,že do ni také zapadnu.   Mirek


28.5. Voříškiáda
Schovaní před dešťovými mraky jsme si bufetili jako na  závodech. Do kategorie psi bez PP do 40 cm nastoupila Ejmy s Mirkem a já s Felon. Po krátkém představení a předvedení v pohybu dostaly holky zaslouženou odměnu. Ejmy svým kouzelným ksichtíkem udolala i Šimonu Drápkovou,která každoročně posuzuje polenskou voříškiádu a přidala do své sbírky pohár za třetí místo.

   


15.5. Jezdecký den v Třešti
Zima a déšť provázely vystoupení Klubu agility Třešť na Jezdeckém dni v Třešti. Za naši smečku vběhli na trávník provoněný koňskými koblížky všichni tři papilloni a obě šeltičky.

  
 


Orinovi
Je to zvláštní pocit dívat se mu přímo do očí. Dokáže vám očima a něžnou mimikou říct přesně co chce. Tento roztomilý,věčný šašek a klaun s krásně vybarvenou kresbou v obličeji je druhý nejmladší ve smečce. Od prvních krůčků po parkuru bylo jasné,že to proč přišel do smečky splní do puntíku. Hravý a velice inteligentní psík nás naplňuje nadějí,že ekipa Indíků se již brzo rozšíří o dalšího skvělého agiliťáka. Lehkost s jakou se učí zdolávat parkury mě neustále udivuje. Vím,že je to především zásluhou jeho trenérky,ale přesto ve mě hlodá pochybnost jestli už to nedělal někdy dřív.
Přeji ti Orine krásný start do tvého prvního oficiálního parkuru,který Tě čeká již zanedlouho. Takže rychlé tlapky a co nejméně DISkotéky.
                                                                                                           Mirek

  
 

Dlouhá cesta od  MOL1  k  MOL3
Mé agiliťácké začátky,co se týče potřebného vybavení,byly tak trochu primitivní. Popadla jsem baťoh s jídlem,vodou a výkonosťákem,psa a hurá na závody. Brzy mi však došlo,že budu muset pořídit příbytek alespoň pro psy. Tenkrát byli jen dva,tibeťák Hery a šeltička Klaudi. Sehnat plastovou přepravku byla hračka a oba psi se tam bez problémů vešli. Bohužel z té doby nemám žádnou fotku,ale přepravka s námi jezdila několik let a přebývali v ní i papiloni. Psi byli relativně v suchu i za deště a já se krčila vedle nich skrčená pod igelitem.

  

S rostoucím počtem závodících psů hemžících se kolem mě jako hejno kobylek,rostly i nároky na "ubytování". Ohrádka,pořízená na odchov štěňat,vyřešila nastalé problémy a deštník určený pro rybáře nás uchránil před deštěm i úmorným sluníčkem. Časem byly vychytány drobné nedostatky např.síť zabraňující úniku nedočkavců na parkur,plastovky nahradily lehké a skladné látkové přepravky a deštník se přetransformoval v prostorný stan. Kromě psů totiž přibyli i dvojnožci. Kromě mého,stejně zmagořeného,manžela Mirka ještě Verča a Edita. Naštěstí má každá jen jednoho psa.
Velký zlom nastal 25.9. na NV v Brně. Při obcházení stánků narazil Mirek na látkovou ohrádku pro odchov štěňat. To se nám alespoň snažila namluvit paní od které jsme vyzvídali podrobné informace. Po ujištění,že se dovnitř vejde i největší kolos smečky Kessi,jsem se začala shánět po bankomatu. Po několika minutovém pobíhání po výstavišti byl zdroj peněz nalezen a budoucí MOL3 byl náš.

 
 

2010

14.11. Svatý Martin opět bez sněhu,nebo že by přece...
Svatý Martin nás letos překvapil pěkným počasím. V průvodu scházel náš největší pes Mabruk a jeho parťačka Klaudi. Alespoň částečně je nahradili Kessi a Orin,ale "bojový" pes s koženým obojkem opatřeným ostrými hroty tam prostě chyběl. Přihlížející diváky navnadily ladnými pohyby tanečnice a pak jsme nastoupili my. Celé naše krátké představení bylo komentováno pro nás občas až neskutečně krásnou staročeštinou. Závěrečnou poklonou před Martinem z nás spadlo napětí a nervozita z vystoupení. Myslím,že celá naše agiliťácká smečka může být na své krátké vystoupení patřičně hrdá. Ohňovka tradičně zakončila celou akci a dokonce zapadat i sních!?

                    


28.9. Den pro starou Brtnici
ccc

   



 

 


 

25.9. Národní výstava psů Brno
Naše štěňata se předvedla ve třídě mladých. S Orískem byl v kruhu zlatý pes o trochu větší a hlavně silnější v kostře. Oproti tomu byla Kessi v kruhu nejmladší a největší. Oba dostali výbornou.

        


Dotlouklo první agiliťácké srdce z naší smečky.
Klaudínka a Hery - na nich jsem se učila jak navádět,jak najít nejlepší cestu pro psa a sama se točit jako korouhvička,aby můj čtyřnohý parťák přesně věděl kudy dál. Učili jsme se metodou pokus-omyl a oni mé nezkušené první krůčky odnesli nejvíc. Teď vím,že jsem je tak trošku zkazila,přesto oba vyhrávali a ve vytríně se blýská spousta cen,které patří jen jim. Teď už může jejich počet rozmnožovat jenom Hery.
Vůdčí fena smečky a jediný čistokrevný INDYK posledním skokem překonal hranici mezi našim světem a psím rájem. Vzpomínám na dobu kdy jsi byla ještě štěňátko,které nejistými krůčky zamířilo z bezpečí boudy přímo k tomu největšímu psu na dvoře a už se od něj nehnulo. Mabruk a Klaudi,nesourodá  siamská dvojčata,která spojovala vzájemná láska a oddanost jeden druhému. Možná bylo jejich pouto příliš silné na to,aby mohl žít jen jeden z nich. Klaudínka začala marodit již v lednu. Nejpravděpodobnější diagnóza byla leptospiroza a po pár týdnech jí zežloutly oči,dásně i kůže. Díky léčbě a dietním granulím se jí dařilo celkem dobře a my doufali,že se brzy vrátí mezi barevné překážky na čerstvě posečený trávník.  Neštěstí však nechodí po horách,ale po lidech a jejich psech. Byl konec února a Mabruk nezvykle rychle zhubnul. Doktor zjitil cukrovku,která přemohla i tak velkého a silného psa jakým Mabruk bezesporu byl. Nikdy jsem si nedovedla představit jaké to bude až tu jeden z nich zůstane sám. Klaudínka byla několik týdnů posmutnělá,na procházkách se nám motala kolem nohou a ta správná životní jiskra z ní pomalu vyprchávala. Kdoví jestli by se s nemocí rvala líp kdyby měla po boku Maba,ale takhle se nám začala ztrácet před očima a její agiliťácké srdce  trpělo při pohledu na trénující kamarády zatímco ona sama neměla dost sil ukázat jim jak se to dělá. Přestali jsme ji brát na cvičák a jedno nedělní ráno nechtěla jít ani na procházku. Její oči smutně koukaly do mých a já věděla,že prosí o pomoc,o tu poslední,která ji zbaví bolesti i smutku.
Klaudínko,jako malé štěňátko jsi měla jít do Pelhřimova,ale zájemci si nakonec odvezli Korčíka a Tebe už nikdo nechtěl. Chyběl Ti krásný bílý límec. Začali jsme Ti říkat Černé nebezpečí. Byla si liška jak se patří a po své mámě Frínce jsi převzala roli vůdčí feny smečky. Škoda,že jen na tak krátkou chvíli. V mých rukách ses narodila i zemřela. Celý svůj život jsi patřila mě a já Tobě. Budeme spolu pořád liško moje.

                           Věra

CLAUDI...
...znal jsem Tě pouhé dva roky,ale za tu dobu jsi mě naučila co je to mít psího kamaráda. Naučila jsi mě spoustu drobných maličkotí,které dohromady dávají skládanku psího života a chování smečky. Moje první krůčky po parkuru patřily taky Tobě. Promiň,že jsem Ti to ze začátku tak hrozně kazil,ale byla ji dobrá učitelka a já se zrovna dívám na krásné,broušené modré sklo s nápisem "SID CUP 2.místo", které jsme spolu vybojovali 12.9.2009.
Mám Tvé jméno vyšité na našem drezu INDYK TEAMu,pořád budeš běhat se mnou.     

Mirek


Staňkov
Naše letošní dovolená se smrskla na dva výlety. Já jsem sice nikdy na žádné dovolené nebyla,ale loni jsme si s Mirkem užili volných dní mnohem víc. Konec července byl na Staňkově ve znamení přeplněných břehů rekreanty včetně Bessi a její smečky. Společný výlet loďkou nás zanesl do opuštěných končin kde jsme si v klidu užili soukromé pláže. 
fotky

 

Zoo Olomouc 
Z důvodu nedostatku zvířat v domácnosti jsme se rozjeli do ZOO plné různorodé zvířeny, abychom  si alespoň na pár hodin užili blízkosti divokých zvířat,která se sice doma chovat nedají,ale já bych je doma ráda měla. I když do většiny zoologických zahrad můžou chodit i psi žádného jsme sebou neměli protože do pavilonů se se psy nesmí. Jízda po dálnici rychle uběhla,včetně krátkého osvěžení na benzíně a ZOO na Sv.Kopečku nás zvala ke vstupu. Když jsme přicházeli ke společnému výběhu vlků medvědů zaujala nás veverka,která proběhla kolem vlčího výběhu a okamžitě vzbudila jeho obyvatele z lenošného spánku. Vidět vlky "v akci" je opravdový zážitek. U výběhu gepardů,nejkrásnějších šelem na světě jsem seděla na zemi těsně u plotu z jedné strany a z té druhé ležel mladý gepard o ten plot opřený,byl na dosah ruky. Stačilo jen pohladit. Spousta krásných zážitků a setkání,ale doma na nás čekali naše šelmičky.

fotky


 11.7. Voříškiáda v Polné
Přestože jsou naši papilloni tak krásní,že by jim kdejaký výstavní šampion  mohl závidět, předvést se smí pouze na nějaké té voříškiádě neboť nemají průkaz původu. V kategorii psů bez PP do 40cm se nás sešla pěkná smečka,ale my jsme paní rozhodčí Šimonu Drápkovou bohužel nezaujali. Ani v soutěži podoba psovoda a psa jsme nezabodovali. Pouze v šikulkovi byl Riči třetí a Drákula ve veteránech první.

     

Vzhledem k úmornému vedru jsme se neustále zdržovali ve stínu stromů. Z našeho cvičáku s náma jela ještě Bessinka s Editou a na místě se k nám přidala i Ajša s Martou (KK Jihlava), takže jsme tvořili malou  agiliťáckou partu.
 

23.6. Vrána k vráně sedá,Hery rovného si hledá.
Když vloni v zimě umřel starý Mikoš bylo nám jasné,že na jaře musíme sehnat jeho nástupce. Nevěřili byte jak je těžké sehnat obyčejného zrzavého kocoura. Pověřili jsme pátráním Verču v naději,že na venkově je koťat víc než dost. Opak však byl pravdou. Celé týdny i měsíce trvalo než se Verča po příjezdu na cvičák pochlubila obsahem svého malého baťůžku. Malá zrzavá kulička se choulila na samém dně a ohromná očka se vpíjely do mých. Za doprovodu papilonů, zabalený v maskáčové bundě byl donesen domů.

       
Bydlení dostal luxuní. Samostatný pokoj v podkroví,momentálně ve výstavbě,s pelíškem, mlíčkem,granulema a soukromou toaletou. Druhý den přišlo na řadu seznamování. Psi byli v množstevní přesile,ale to Mikoše nadlouho nezaskočilo. Chvíli nechápavě zíral,posuzoval situaci,hrál si na neviditelného a pak vyrazil do jámy lvové. Za pár dní se z roztomilého koťátka stal všudypřítomný agresor jehož útoky a bojové chvaty dokázala ustát pouze Jessi.

            
 Protože se Mikošovi podkrovní apartmá nezdálo dostačující převtělil se do Kájinka a prchal dírou u pozednice střemhlav na dvůr. Inu kdo chce kam,pomozme mu tam. Obojek,vodítko a šlo se na vycházku. Procházka na psí způsob se mu moc nezalíbila a tak dostal malé odškodnění. Mirek v jednom supermarketu objevil myši. Prvotní oťukávání bylo nesmělé,ale lovecký instinkt nakonec zvítězil a vyhlédnutá kořist mu šla vysloveně k srsti. Další přísun hraček na sebe nenechal dlouho čekat. Pískací myš,která trylkovala jako kolibřík kdykoliv se dostala do pohybu a míček na gumě těžko odolávaly kočičím drápům. Nejvíc skopičin si užil na škrabadle. Poskakoval nahoru a dolu,předváděl přemety a kotrmelce i krkolomné pády. 

  
Jen co trochu povyrostl tak byl vypuštěn ven,aby si mohl sám zmapovat okolní svět a zároveň se neztratil. Okamžitě se zřekl pohodlí vlastní postele a vnutil se do pelíšků venkovních psů. Nejvíc si ho oblíbil Hery. Říká se,že tibetský španěl je z jedné třetiny kočka. U Herýska je to určitě alespoň polovina. Podoba jistě není čistě náhodná a Heryho pátravý pohled z kufru auta,když odjíždíme do lesa na procházku, dává jasně najevo,že mu jeden člen smečky chybí.


10.6. Mirkův život je zpečetěn.
Sobotní závody (K.A.T. cup) byly na chvilku přerušeny,aby jsme se já a Mirek mohli vzít. Původně jsem nechtěla touto soukromou akcí nějak omezovat ostatní závodníky,ale někteří členi našeho cvičkáku je "nahnali" i se psy do nádherného špalíru,kterým prošel nejprve Mirek se svojí Kessinkou a já ho následovala s celou svou smečkou. Chtěla jsem mít svatbu mezi psy,ale něco tak úžasného jsem vůbec nečekala. Obklopovalo nás téměř osmdesát psů,co víc si může agiliťák přát.

            
 

15.5. Krajská výstava psů Hradec Králové
Štěňata se poprvé ocitla před přísným okem rozhodčího,kterým byla mezinárodní rozhodčí pro všechny skupiny FCI pí.Libuše Ubrová. Krajské výstavy jsou jenodenní a tak jsme mohli vzít i oba tibeťáky,které posuzovala ing.Alena Košťálová a starý švihák Drákula okouzlil p.Antonína Mudru.

                   

Baqunisile Modrá odysea (Kessi) - třída štěňat: čtyři a půl měsíce stará fena,už nůžkový skus, velmi hezká hlava,uši dobré,fenka je dobře stavěná i úhlená,je milá a dobře se ukazuje.   velmi nadějná 1
Bodie z Otvovické skály (Orin) - třída dorostu: sedmiměsíční tricolora,s nůžkovým úplným skusem,pes je dobré výšky i hmotnsti,má pěknou hlavu,dobré ucho,je dobře stavěný i úhlený a dobře se pohybuje.     velmi nadějný 1
Drac-Black Mao-Dao (Drákula) - třída veteránů: dvanáctiletý ve výborné výstavní kondici,typická hlava,výborné čelo,kerektní ucho,výborně formované předhrudí,stále pevný hřbet i stále výborný pohyb.    výborný 1,vítěz třídy veteránů
Quítin Perla mahagon (Jessi) - třída vítězů: velmi pěkná fena,správný poměr hlavy k tělu,korektně modelované přední nohy,velmi pěkně předvedená.  výborná 1,vítěz třídy,krajský vítěz,nejlepší pes FCI 9 - 3.místo
Héraklés Perla mahagon (Hery) - třída veteránů: mladý veterán ve výborné kondici,výborný pohyb,kvalitní srst.    výborný 1,vítěz třídy veteránů


Můj nový život aneb jak malý papillon ke štěstí přišel.
Už má první návštěva u Molcarů znamenala přemet,který ze mě udělal někoho jiného než jsem do té doby byl. Uhranula mě Věrčina smečka a její tak trochu éterická bytost se znalostí jakéhokoli plemene psů. Jsou to necelé dva roky co jsme spolu začali chodit a já začal pronikat do naprosto neznámé psí společnosti s hrdým,ale mě tenkrát nic neříkajícím názvem AGILITY. Už při první návštěvě mě olizovala psí slečny Ejmy. Je to divotvorné stvoření s nádherným výrazem fenečky. Do té doby byla víceméně sama pro sebe,tak nějak do smečky moc nezapadla. Na cvičák chodila nerada a po dvou třech překážkách utíkala pod vraty cvičáku domů. Po několika týdnech jsme ji začali brát se smečkou ven a Ejminka si začala zvykat,že je každý den venku na procházce. Asi po půl roce jsme pomalu,začali vyrážet i na cvičák. Začátky pro nás oba byly velice svízelné,ale po několika týdnech jsme si začali rozumět,zatím pouze na poslušnosti. Asi zhruba před rokem jsme začali s prvními krůčky i ve sportu zvaném agility,který mi díky mé přítelkyni začal připadat velice lákavý. Hned na mém prvním závodě,neoficiální Čivava cup,jsem nadělal spoustu zmatků,ale na druhé straně jeden malinký pohárek jsme  si dovezli. To byl začátek něčeho téměř neuvěřitelného. Z Ejminky se pomalu stával agiliťák a já tomuto sportu propadl úplně. Asi nejvíc jsem se bavil,když se na nás chodili dívat moji známí,kteří nevěřili vlastním očím,že Prokop trénuje s maličkým bílým obláčkem s černošedou hlavou. Dnes již vím co to je radost z dobrého běhu a vím,že Ejmy je malý ďábel se kterým se dá disknout hned na druhé překážce,ale taky zaběhnout nádherný běh a rovnat se s nejlepšími. To mi ukázala hlavně teď u nás v Třešti na našich závodech kde jsme se v sobotu (12.6.) umístili ve zkoušce na třetím místě. V tento den jsem si zároveň vzal svou přítelkyni,velkou znalkyni psího života,mou životní lásku,trenérku,kamarádku,nevím co bych ještě napsal,snad jen,že je to nejlepší ženská kterou znám.
Chtěl bych Ti Věruško poděkovat,že jsi mi svěřila svou malou fenečku,že s ní můžu závodit a provozovat tento nádherný sport.
                                                                                               Tvůj manžel Mirek.

 

Nezapomenutelný a nenahraditelný Mabruku.
Nebyl jsi zrovna typický představitel plemene beauceron. Tvoje výška a mohutnost vždy vzbudila velký respekt v každém živém tvoru,který Tě uviděl. Přesto jsi měl v sobě něco čím sis všechny dvojnožce naprosto podmanil. Každý komu jsi dovolil,aby Tě pohladil měl v očích nechápající výraz,že zrovna jemu se dostalo tvé cti a mohl svou dlaní přejet po té černé lesklé srsti. Byl jsi opravdový  "pan pes",vůdce smečky. Vždy připraven zajistit bezpečnost všech svých "poddaných",na které jsi shlížel dobráckýma očima z výšin svých dvaasedmdesáti centimetrů. Drtivou sílu svých čelistí jsi však nikdy nepoužil. Každé hrozící nebezpečí bylo zažehnáno pouhým varovným zavrčením,deroucím se odněkud z hloubi Tvé mohutné hrudi. Jen samotný Tvůj dominantní postoj dokázal navychované psy (i lidi) odradit od jakékoli špatnosti namířené proti zbytku smečky. Když jsi přidal zavrčení,jako bys říkal: "Uhni nebo Tě zašlápnu". Přesto Ti málokdo říkal Mabruku. Pro všechny jsi byl Maminek. Taková "psí máma" všech štěňat nejen doma,ale i na cvičáku. Tvoje trpělivost byla nekonečná a že jsi těch výrostků vychoval.
Náš domek je maličký,ale pro nás je to hrad v kterém jsi celých devět let přebýval a také trochu vládnul. Teď jsme tu zůstali sami. Bez hradního pána,ochránce a kamaráda s velkým srdcem a odvahou bájného rytíře. Tam nahoře se poprvé uvidíš s Dykem a Citou. Dyk byl tady dole trochu prudší,rád se rval,ale věřím,že to zvládneš a celá nebeská smečka bude držet pohromadě stejně dobře jako tady.

    Šťastnou cestu Mabe.
 

28.3. Jak malý papillonek k vítězství přišel.
Poslední dobou jezdíme na závody každý týden a tak ani moc neřešíme kam se vlastně jede. Jenže tentokrát jsme to věděli hned. Herýsek zůstal doma,tak to jedem do Rakous. Jen tak mezi náma,je to tam bezva. Vytápěná hala,koberec,pod houpačkou molitan,vedle haly tenisové kurty. Chtěli jsme si trochu zapinkat,ale nepustili nás tam a tak jsme jim ukázali "záda". Místní kačky se cachtali ve zbytcích vody,která byla v korytě potoka,přez který vedl most a po něm jsme chodili do haly.

     
Protože do Tattu jezdíme dost brzo ráno tak dostáváme snídani až tam. V klidu jsme se najedli a nechápavě pozorovali paničku jak nervozně pokukuje po připraveném parkuru. Podle mého názoru na něm nebylo nic zvláštního,ale ona byla nějak mimo a drželo se jí to až do posledního běhu. No co,řekli jsme si,když se paničce podlamujou tlapky musíme to zachránit my. Běželi jsme s větrem o závod. Ejmy sice trošku nevyšel jumping,ale i tak jsme jim ukázali zač je toho papilonů loket.

     
  Bylo to poslední kolo zimních závodů a Riči byl druhý,stejně jako předminule a já jsem poprvé vyhrála a dostala jednu z těch krásných velkých medailí,které si domů vozil zatím jenom Riči.
        
Když jsme s Ričim dostali medaile tak nám konečně došlo proč měla ráno panička takové nervy.
Vyhlašovali se vítězové celého cupu a ona už od minula věděla,že Riči má šanci umístit  se na jednom z prvních tří míst pokud se mu bude dařit. Její nervová soustava to moc nezvládala a tak se celé dopoledne třepala jako mokrej pes. Jenže my nejsme žádný ořezávátka a tak jsme nakonec byli na bedně oba. Panička byla šťastná jako blecha a my jsme si to vychutnávali s ní.
                                                                                                                  Felon

PS: Moje malinkatá Felíško,kdysi jsem Ti slíbila,že jednou vyhraješ taky takový pohár jaký má Jessi a v kterém jsem Tě jako malé štěňátko vyfotila (foto v galerii Felon). Není sice tak velký,ale zasloužíš si ho víc než kdo jiný. Na každých závodech jsi ze všech psů nejmenší a přesto jim dokážeš "dát na frak". Jsi moje malé velké štěstíčko.
                                                                                                                               Věra

 

6.3. Oblastní výstava psů České Budějovice.
Na výstavu jsme vzali dva veterány - Herýska a Drákulu. Oba získali ocenění V1,vítěz třídy. Jessinka nastoupila ve třídě šampinů a s titulem Oblastní vítěz se účastnila promenády v závěrečném kruhu kde v konkurenci ostatních zástupců z 9.skupiny FCI získala třetí místo.

  
 

 

Dobytí severního pólu.
Letos se zima opravdu vydařila. Sněhu napadlo tolik,že nám máma s tátou občas museli prošlapávat cestičku,abychom se vůbec mohli proběhnou jinde než na dvoře. Vrtalo mi hlavou,kde se všechen ten sníh vzal. Několikrát jsem zaslechla větu: "Je tu zima jak na severním pólu." A tak bez dlouhého rozmýšlení byly zahájeny přípravy na cestu. Ten PÓL musím najít. Zbavila jsem se zbytečné zátěže a pod dozorem Ejminky zahrabala trochu zásob pro případ nouze.

  
Po udržované dálnici ubíhala cesta rychle. Trošku mě zdrželo jen technické zabezpečení výpravy. Rozhodla jsem se totiž využít pachovou GPS pro snadnější cestu domů.
  
Když zmizely i poslední stromy a zbytky vykukující suché trávy otevřeli se přede mnou nekonečné sněhové pláně. Razila jsem si cestu hlubokým sněhem a vyhlížela místo odkud k nám ta bílá nadílka přichází.
  
Konečně jsem ho našla. DOBYLA JSEM SEVERNÍ PÓL.
 
Pocit hrdosti je sice krásná věc,ale doma je doma. Návrat byl mnohem obtížnější. Hluboké závěje a strmé srázy byly nad mé síly. Naštěstí dorazila záchranná výprava. Zbytek smečky se ke mě snažil dostat,ale marně. Nakonec musel nastoupit "sněhoborec".
    
Jenže sněhu bylo tolik,že uvízla i "těžká technika" a malí záchranáři začli s vyprošťováním. Riči se prohrabal jako první.
   
Moje výprava i záchranná mise šťastně skončily a všichni společně jsme se vrátili domů.
 
Konečně doma. Pohled na plápolání ohně má něco do sebe. Rozhodně si při tom krásně vyhřejete kožíšek a vzpomínky na zimní putování jsou pak mnohem krásnější.
                    Felon

 

16.2. INDÍCI jsou opět v plném počtu.
Před pár týdny jsme si řekli,že by nebylo od věci pořídit si štěňátko. Problém byl jediný. Já chtěl fenku a Věra pejska. Sehnat štěně 2 v 1 nejde,to dá rozum,ale volba nakonec dopadla ve prospěch nás obou. Pořídíme si štěňátka dvě. Po úporném pátrání na internetu jsme vybrali dvě tricolorní lištičky. Mohli by zaplnit prázdná místa ve smečce a v budoucnu vzkřísit chov šeltií, kvůli kterému před třinácti lety ch.st. Indyk vznikla. Šeltičky jsme zamluvili a těšili se na den D. V práci jsme si vzali volno,seřídili navigaci a vyrazili do Otvovic.
Bodie z Otvovické skály - ORIN

  
   
  
Jedeme domů.

Domů jsme se vraceli přez Prahu,tam na nás čekala Baqunisile Modrá odysea - Kessi.
  
Freely Fatima Fort Fox - maminka Kessi.


2009

Nejistá sezóna.
Do roku 2009 jsme vstoupili s vyhlídkou na pernou závodní sezónu. V Třebíči dobíhal Zimní přebor a hned na něj navazoval Beránek a Calibra. V Jihlavě se chystali dvoje závody stejně jako u nás v Třešti. No prostě sen každého agiliťáka se začal stávat skutečností. Závěrečné březnové kolo Zimního přeboru mě však vytrhlo z krásného snu a vrhlo do tvrdé reality. Hned v prvním běhu mi po otočce v úvodu parkuru trošku zabolelo koleno. Měla jsem přihlášené tři psi a každý běžel tři běhy,na ty poslední už moc hezký pohled nebyl. Koleno bolelo a síly docházely. Odměna však stála zato. Riči vyhrál zkoušku SA1. Iluze o tom,že se koleno samo uklidní mě opustila po dvou dnech a tak nezbylo než zamířit k ortopedovi. Na hloupý dotaz zda jsem utrpěla nějaký úraz jsem chytře odpověděla,že ne a následně mi z kolena ukradl několik mililitrů nevábné tekutiny. Vybavena ortézou a nadějí,že o nic vážného nejde jsem se ještě dvakrát podrobila snižonání vodní hladiny v pravém koleně,ale moc to nezabíralo. Týdny míjely,bolest neustupovala,spíš naopak a tak jsem se 29.dubna ocitla na operačním sále. Po odstranění uštíplého menisku to bylo hned lepší. Druhý den po operaci mě pustily domů a prvního května už jsem pajdala po jihlavském cvičáku alespoň jako doprovod ostatních našich závodníků,kteří startovali na Jumpingovém speciálu. Několik přítomných agiliťáků mě přijalo do "Klubu zmrzačených kolen" s ujištěním,že tahle sezóna už je pro mě pasé. Jenže my Indíci se jen tak lehce nevzdáváme. Na srpen byl naplánovaný Čivava cup. Běžela jsem s Ričim a Felíškou. Koleno vydrželo a konec sezóny byl náš. Začátkem léta začala trénovat i Ejminka s Mirkem a právě na Čivava cupu měli oba premiéru. Ejmy je takový malý magůrek,ale nadšení jí nechybí. Až se trochu uklidní a naučí pár správných fíglů,tak z ní bude agiliťák jako řemen.
Konec roku se bohužel podobal tomu loňskému. Začátkem listopadu utichlo srdce šeltiáčka Indika a za několik týdnů ho následoval i kocour Mikoš. Oba se dožili krásného věku (14 a 12 let) a život si užívali plnými doušky. Indy byl malý klaun s hrdým srdcem i chováním a Mikoš nelítostný lovec myší i potkanů. Teď už je o ně nebesky postaráno a my na ně stále vzpomínáme.

 

Afghánistán II - Velký návrat.
Bylo to v sobotu (12.12.) asi v jednu ráno,když se panička tiše vykradla na dvůr. Vzbudila Klaudínku a obě odešly někam do tmy. Všichni jsme předstírali spánek,ale přesto vše pozorně monitorovali.

  
Minuty utíkaly,my běhali od okna k oknu a vyhlíželi jejich návrat. Konečně bouchla branka.
  
Hned jsme se sešikovali u dveří. Na chodbu jsme se vyřítili jako velká voda a málem přehlídli zachumlanou postavu.
  
"To je přece táta!" Vrhli jsme se na něj a jasně mu dali najevo co si o jeho návratu myslíme.
  
Protože byla ještě noc museli jsme zpátky do postýlky,ale ráno to už byla jiná. Tentokrát už v plném počtu jsme vyrazili na procházku a po návratu domů přišel čas na dárky.
    
V Afghánistánu se prý hodně nosí šátky,ale Mabruk prohlásil,že není žádný velbloud a nic takového rozhodně nosit nebude.
Zato Klaudínce to moc slušelo. Klidně by mohla přepadnout Zverimex a nikdo by ji nepoznal.
  

Herýska omámila vůně dálek,že by vzpomínka na Tibet? Sladký poklad si Jesinka neúprosně hlídala.
   

Po důkladném prozkoumání zjistil Drákula jediné. Je studený jako psí čumák. Riči a Ejmy dostali nové mističky,inu motýl k motýlovi vždycky patří. Já jsem dostala obojek,který se třpytí jako hvězdy na noční obloze.
  

Táta nám vyprávěl jaké to v té vzdálené zemi je. Přivezl i několik obrázků,ale řeknu vám u nás na vysočině je to o moc krásnější. Nemají tam travnaté louky vybízející ke hře na honěnou, žádné lesy s šiškama a heboučkým mechem zvoucím k lenošení. Všude je tam plno lidí a ještě víc aut,která se pomaloučku přesunují z místa na místo a ten vzduch,no fuj,to bysme se asi uprskali. No,posuďte sami jak by se vám tam líbilo. Afghánistán.

Felon

 

Afghánistán - utajená mise.
Dny ubíhaly,pěkně jeden za druhým a my si užívali krásných podzimních procházek s paničkou i páníčkem. Občas jsme po návratu domů vypadali jako prasátka,ale v myčce se nám o podvozky vždy dobře postarají. Jednou takhle v pondělí (30.11.) zapomněla jít panička do práce. Aha, pojedeme na závody,ale kdepak,šli jsme ven jako vždy,jen nám nikdo neřekl,že páníček odlétá na montáž. Uběhl den,dva a nám to začalo vrtat hlavou. Riči mi pošeptal,že už nás asi nemá rád a tak odešel. "To není pravda a nikdy už to neříkej,nebo si Tě podám."

 
Podezřelé to ale bylo a tak jsem se šla zeptat paničky co se to děje. Konečně nám to vysvětlila. Odjel montovat velkou bránu na nějakou ambasádu. Táta umí vyrobit různé brány a vrata,které se dokonce sami od sebe pohybují,když na ně dvounožci ukáží rukou,ale co je to ta ambasáda moc nechápeme. Země kam odjel je tak daleko,že se tam musí jet tím divným velkým strojem co ho občas vidíme na obloze. Máma nám vysvětlila,že je to letadlo a táta v jednom z nich odletěl do Afghánistánu a vrátí se až se jedenáctkrát vyspíme.
   
Jsem si jistá,že kdyby táta věděl jak moc je nám smutno, určitě by přiletěl dřív. Rozhodla jsem se,že mu napíšeme mail. Tolikrát už jsem koukala jak se to dělá,že to jistě zvládnu. Akorát nevím kde se ta věc pouští. Zkusím to za monitorem,jsou tam nějaké dráty. Kdepak nic a nahoře taky ne. Mami zapni ho,dopis už napíšu sama.

  
V Třešti jo v Třešti u Molcarů,
smutná je trojka papillonů.
Stýská se už celé smečce,
už si brousí zuby,drápy na afghánce.
                                                                                  Felon

 

Sláva sv.Martinovi.
V neděli 5.listopadu přijel do Třeště sv.Martin na bílém koni,ale beze sněhu. Jeho příjezd byl ohlašován všem přihlížejícím z výšky několika metrů hercem Horáckého divadla p.Škrdlou na chůdách. Kromě zdatných rytířů se o Martinův bezpečný příjezd postarali i psi z našeho klubu agility. V průvodu šli s nepřemožitelným Mabrukem i Herýsek,Riči a Klaudínka. Malá Felon s kožešinou kolem krku se nesla na červeném baldachýnku coby královský dar. Poté co Martinova "ochranka" rozprášila potulné žoldnéře a tím zachránila žebráka od jisté smrti,rozhodil Martim několik zlatých mincí mezi prostý lid. Na jeho počest zatančili nejen krásné dvorní dámy,ale i naši psi. Dle pověsti byl žebrák obdarován polovinou pláště a vše bylo zakončeno slavnostní salvou z perkusních zbraní.

                  


2008

2 v 1 - smečka se rozrůstá.
Rok 2008 byl opravdu 2 v 1. Velkou radost vystřídal snad ještě větší smutek. Začátek roku sliboval nádherné dny,týdny a měsíce naplněné štěkotem a štěněcím dováděním nového přírůstku,malinkaté papillonky Felíšky. Tisíce rarášků schovaných v překrásných hnědých očích vábilo ke hrám v kteroukoli denní dobu a když se její dovádění trošku vymklo kontrole blýsklo se v koutku oka bělmo na důkaz naprosté nevinnosti. Vlastně je to úplně prosté. Felon je rodinný poklad,který chce mít každý jen pro sebe a užívat si ho se vším všudy. Nebyla však jediným přírůstkem do naší smečky. Koncem srpna jsem si po dvacetitřech letech od úspěšného zdolání autoškoly konečně koupila vlastní auto. Však taky bylo na čase neboť neustálé obtěžování všech známých,aby nás dovezli na výstavu či závody už přesahovalo únosnou míru. Malý Fiat Punto přesně zaplnil volné místo na dvoře a všichni psi ze smečky ho ihned zabezpečili proti krádeži. "Punťa" byl označkován ze všech stran a nutno dodat,že Mabruk při své výšce bral tento úkol s velkým "nadhledem". Auto je šikovná věc,zvlášť když ho člověk umí řídit,ale po dvaceti letech "abstinence" bylo jistější najít nějakého dobrovolníka,který by byl ochoten riskovat svůj holý život při mých pokusech ovládnout plechového oře a zasvětit mě do tajů řidičského umění. Snad ze strachu o auto se tohoto nevděčného úkolu ujal sám Mirek,který mi Punťu sehnal. Po pár týdnech cvičných jízd jsem naložila psy a vyrazili jsme do lesa na houby. Náš první samostatný výlet dopadl nad očekávání dobře. Lekce jízd sice skončily,ale Mirek už s námi zůstal (kdo by taky odolal tak krásným chlupáčům) i se svým Oplem Astra combi,který si psi zamilovali coby ideální dopravní prostředek pro přepravu na závody,výlety apod. Ono se není co divit. Do "Asty" jsme dali polštáře a deku,takže o pohodlí při cestování bylo postaráno a smečka našich mrňousů se tam mohla rozvalovat daleko pohodlněji než v malém Punťovi.
Jenže neštěstí nechodí po horách,ale po lidech a my jsme toho štěstí a radosti měli asi moc. Zakladatelka naší chovatelské stanice šeltička Free z Vesničky u hranic se dožila krásných čtrnácti let a dvacátý den po svých narozeninách zemřela. Přidala se k naší druhé smečce,tam nahoře v psím nebi se jí ujali Cita s Dykem,Jasmínka a Sid.
Přes smutný konec roku doufáme,že se opět blýskne na lepší časy a radostí bude víc než starostí.

 

Co přinesl (odnesl) rok 2006
Začátek roku nebyl zrovna nejšťastnější. U nejmenšího člena naší smečky zjistil náš "rodinný lékař" močové kameny. Sidánek se musel podrobit dvouhodinové operaci, která dopadla nad očekávání dobře. Na tak malý organismus to však byla příliš velká zátěž a tak třináctého února, brzy ráno, usnul navždy. Sid byl pes mého života. Vy, kteří jste měli to štěstí a sešli se s tím správným psem, víte o čem je řeč. Někdy se člověk za celý život s takovým psem nesetká a já teď ani nevím, jestli to vlastně není lepší. Jeho ztráta je nenahraditelná i když se kolem vás hemží zbytek početné smečky. Jenže život jde neúprosně dál. Začátek roku nebyl zrovna nejšťastnější.
Za Herýskem přijela již druhá nevěsta a čtrnáct dní po jejím úspěšném nakrytí si dala říct i naše Jessi. Začali jsme očekávat radostnou událost. Poslední červnový den nám přibylo pět tibetích miminek a svět byl zas o něco krásnější.
Jen Drákula byl pořád smutný. Se svým polobratrem Sidem byli nerozlučná dvojka a teď zůstal sám. Po dlouhém přemýšlení jsem mu v srpnu přivezla nového kamaráda. Papillon Richi vtrhl do našeho domku s ještě větším elánem než kdysi Drákula. Rozkousal co kde našel a neustále poletoval sem tam. Svým nezkrotným temperamentem mě přesvědčil, že pro stárnoucí čivavu není vhodným kamarádem a proto nutně potřebuje podobného zběsilce jako je on sám. Nastalo dilema. Čivku nebo motýlka? Náhodně objevený inzerát na 1,5 roku starou fenku papillona vše rozhodl. Od začátku prosince je naše smečka devítihlavá.
Přes smutný začátek se rok 2006 celkem vydařil. Drákula i já věříme, že se na nás Sidánek dívá ze svého bílého obláčku, obklopen Citou, Dykem a Gasmin.
Všichni nám moc chybíte... 

TOPlist